Všechny půjčky do pěti tisíc se příští rok prominou! Co si o tom myslíte?


Všechny půjčky do pěti tisíc se příští rok prominou! Co si o tom myslíte?

Půjčky, které se nemusejí splácet a které nikdy nikdo nevymáhá… Slastná představa každého dlužníka. Co ještě letos patří do divokých fantazií, se napřesrok může stát realitou. Senátoři pro to udělali, co mohli. Teď už jen počkat, co poslanci a pan prezident.

Srdce každého dlužníka zaplesalo, oči i mozek zbystřily… To tady ještě nebylo. Zajímá vás, jak na to, abyste své dluhy nemuseli splácet a měli zaručeno, že po nich věřitel ani neštěkne? Musíte na to jít promyšleně. A umět se kontrolovat. Právě sebekontrola a střídmost v půjčování totiž bude rozhodující. Zlaté pravidlo zní: vaše půjčka od každého jednotlivého věřitele odteď nesmí přesáhnout pět tisíc korun. Právě tuto hranici totiž chtějí senátoři propašovat do novely občanského soudního řádu, kterou s několika pozměňovacími návrhy vrátili poslancům.

Senátoři chtějí prosadit, aby v případě dluhu do pěti tisíc neměl věřitel nárok na náhradu nákladů na soudní řízení – ty se dnes běžně platí z dlužníkovy kapsy. Změna – pokud poslanci i prezident na senátorský návrh kývnou – bude mít dva zásadní dopady. Senátoři ovšem evidentně domysleli jen jeden. Nu… i to je přece výkon.

Dopad číslo jedna
O lidech semletých dluhovou mašinérií, ve které se ocitli bez většího přičinění i jakéhokoli povědomí o existenci drobného dluhu, jsme toho slyšeli i napsali už hodně. Tak například – jednou, dvakrát, třikrát se svezete načerno (ne že by to bylo správné!), pokutu hned nezaplatíte a za pár let, když exekutor ťuká na dveře a chce zabavovat televize a blokovat účty, se nestačíte divit, kde jen vám ty dlužné desetitisíce (nebo v horším případě statisíce) naskákaly. Ostatně jeden z mimořádně dramatických příběhů tohoto typu jsme vám nabídli dokonce na pokračování:

Na černo nikdy nejela, přesto má platit 41 pokut. Za 650 tisíc!
Na černo nejela, za 41 pokut má platit 650 tisíc! Pokračování příběhu Jaroslavy Čihákové
A variací je nespočet. Za navýsost absurdní považujeme například dluhy za popelnice nasekané rodiči, které se po letech vymáhají po dětech, jež opouštějí dětské domovy:

Z děcáku rovnou do péče exekutora. Kvůli nezaplaceným popelnicím!
A pak jsou ještě pohledávky staré jako Metuzalém – čili tak, že během času mnohanásobně nabobtnaly, a navrch se promlčely, a přesto se vymáhají a čile se s nimi kšeftuje:

Prachy sem, etika ven! Vymahači vydělávají na pohledávkách, na které nemají nárok
Promlčené pohledávky? Víme, jak se jim bránit, i kdo na nich vydělává?
Abychom si to shrnuli. Není žádnou výjimkou, že náklady na soudní řízení katapultují původní dluh ve výši pár stovek o několik nul a řádů výš. Tyjí z toho především vymahačské firmy, které po pohledávkách hladově skáčou, nikoli kvůli vymožení původního (vcelku směšného dluhu), ale aby schramstly náklady na řízení, které dosahují o poznání lákavějších sum.

A právě tady, v tomto bodě a okamžiku uvědomění si neblahé situace, se srdce i mysl senátorova vzbouřily – a mozek zaseknul. Pro lék se nešlo daleko. Členové horní komory se jednoduše rozhodli, že co působí potíže, je nejlepší škrtnout. A tak se nárok na uhrazení nákladů na soudní řízení ze strany dlužníka u nízkých dluhů (čili pohledávek do pěti tisíc) jednoduše zruší.

Dopad číslo dvě
Nebohý dlužník by tak mohl být od příštího roku celkem v bezpečí. Teď už jen zbývá vyřešit, co s nebohým věřitelem. K tomu už totiž oko ani myšlenka senátorova nedohlédly. Prostý selský rozum přitom napovídá, že věřitelé tvoří stejně početnou skupinu jako dlužníci. Ve většině případů na tom dvakrát růžově také nejsou. Ostatně i příběhy na toto téma, vám průběžně přinášíme.

Co třeba ti pošetilci, kteří půjčili velké obnosy z lásky či stoletého přátelství a ze svých peněz už neuvidí ani kačku:

Miluješ mě? Tak mi půjč milion!
Nebo ti nebožáci, kteří s důsledností sobě vlastní trvali na podpisu smlouvy o půjčce, aby vše bylo jednoznačně doložitelné, jenže zapomněli bdít nad insolvenčním rejstříkem a vše prohráli tím, že se včas nepřihlásili do insolvenčního řízení. On je vůbec ten institut osobního bankrotu k věřitelům tvrdý… až trochu nespravedlivě:

Půjčili jste peníze a nechcete o ně přijít? Dobrá smlouva nestačí, hlídejte insolvenční rejstřík
Příští rok možná budou mít věřitelé ještě o starost víc. Ukažme si to na modelovém případě. Půjčili jste sousedovi pět tisíc. Vše máte ve smlouvě. Když se mu navzdory vašim upomínkám a domluvám nechce splácet, obrátíte se na advokáta, aby sepsal žalobu k soudu. S největší pravděpodobností soud vyhrajte. Dlužník musí uhradit dluh a navrch náklady na soudní řízení – čili především soudní poplatky a odměnu za služby vašeho advokáta.

Od příštího roku by pro vás dle záměrů senátorů měla platit už jen první část předchozí věty – soud dlužníkovi nařídí, aby vám dluh zaplatil (jinak skončí v exekuci). Ale náklady za soudní řízení půjdou na vaše triko a z vaší kapsy. Za soudní poplatek dáte tisícikorunu (v případě využití elektronického platebního rozkazu osm set korun), cena advokáta závisí na délce a složitosti sporu a také ba výši vymáhané částky. A samozřejmě také záleží, zda vás obhajuje čerstvý absolvent práv nebo známé právnické eso. Tak jako tak se náklady na soudní řízení vyšplhají minimálně k šesti tisícům.

Jednoduchou matematikou tedy dojdeme k závěru, že i když přijde happy end v podobě splaceného dluhu, zůstanete jaksi v minusu. Takže pokud máte všech pět pohromadě, dluh u soudu radši vymáhat vůbec nebudete.