Koho děsí státní banka?


Koho děsí státní banka?

Slova o zřízení státní banky vyvolala sérii úšklebků a rádoby vtipných poznámek. Kolik autorů těchto reakcí ale tuší, jak podobné instituce fungují ve světě a kolik z nich aspoň chvíli přemýšlelo, k čemu by mohla být státem financovaná bankovní instituce dobrá?
Šance vybudovat státem vlastněnou dominantní retailovou banku v České republice samozřejmě skončila okamžikem privatizace České spořitelny, Komerční banky a ČSOB (a není pochyb o tom, že v dané době byla privatizace těchto bank jediným možným řešením marasmu, kterému se sice přezdívá bankovní socialismus, ale jehož duchovním i fyzickým otcem byl autor teze, že ekonomové musí mít přednost před právníky). Po vzoru Polska (kde je stát největším akcionářem banky PKO Bank Polski, ovládající pětinu polského trhu) ani Maďarska (místní obdoba České spořitelny OTP Bank za podpory státu stále ovládá čtvrtinu trhu a intenzivně expandovala především na Balkán) už tedy „národní stříbro“ v bankovním sektoru nevybudujeme.
Německé zemské banky jako příklad (ovšem i odstrašující)
To ale neznamená, že by stát měl sledovat bankovní trh z dálky a jen se dívat, jak některé banky těží především z omezené finanční gramotnosti Čechů. Základní bankovní služby u nás fungují dobře a konkurence je silná. Pokud ale chtějí klienti něco neobvyklého, nebo dokonce odvážného, poměrně rychle a tvrdě narazí na nezájem. Tato zkušenost byla mimochodem základem vzniku úspěšných německých zemských bank. Jednotlivé spolkové země zakládaly své landesbanken s cílem podporovat zejména drobné podnikání, obnovu zemědělské výroby a rodící se střední třídu. V tomto poslání byly obvykle kvůli dobrému přístupu ke kapitálu i kvůli důvěře klientů ve „státní“ instituci poměrně úspěšné (na rozdíl od velmi drahého neúspěchu ve chvíli, kdy se pustily do „velkého“ investičního bankovnictví a jejich vedení zcela selhalo v chápání i řízení rizik).

Klidně i nižší zisky
Pokud by měla inovovaná Českomoravská záruční a rozvojová banka hrát podobnou roli, jakou původně hrály německé zemské banky, mělo by to ve skomírající české ekonomice bezpochyby smysl. Komerční banky jsou totiž ve financování různých netradičních nebo špatně analyzovatelných segmentů (podnikatelé bez historie, nadějné, ale rizikové start-upy, mladí lidé, kteří by chtěli investovat do svého vzdělání, projekty v ekonomicky zaostalejších částech země) velmi opatrné.

Ta opatrnost je samozřejmě pochopitelná, protože analýza rizik je v těchto případech velmi obtížná, zatímco ziskovost je poměrně omezená – na jiných produktech lze vydělat víc a pohodlněji. Pokud ale nahradíme komerční optiku optikou rozvoje celé společnosti, je právě schopnost financovat budoucnost české ekonomiky jedním z klíčů k našemu dlouhodobému úspěchu. Jenže ušklíbnout se je mnohem pohodlnější než hledat cesty a argumenty, jak podpořit naši budoucnost.