Dlužím, tedy jsem


Dlužím, tedy jsem

Američané žijí na dluh a v podstatě je moc nezajímá, kolik za zboží celkem zaplatí. Stačí, že se splátky vejdou do jejich rozpočtu. Co je ovšem velmi zajímá, je jejich hodnocení v úvěrových registrech. Čím lepší je jejich skóre, tím snadněji mohou dosáhnout na nižší splátky od prodejců a bank.

Žít v USA nelze bez získání dvou čísel. Číslo sociálního pojištění, které slouží jako jedinečný identifikační znak, vyžadují všechny federální, státní, okresní, místní, ale i mnohé soukromé organizace. Bez tohoto devítimístného čísla nemůže nikdo v Americe dlouhodobě fungovat (kromě zhruba 12 miliónů ilegálních přistěhovalců, kteří se ovšem většinou prokazují číslem někoho jiného či někoho zesnulého).

Druhé číslo, bez kterého se Američan neobejde, je kredit scoring. Jde o hodnotu (resp. hodnoty - v USA existují tři hlavní "credit scoringové registry", anglicky credit bureaus), která vyjadřuje finanční stabilitu a finanční odpovědnost dlužníka. Prostě to, jak je kdo dobrý dlužník. Pro představu, credit scoring nejčastěji využívaného "registru", FICO, nabývá hodnot od 300 do 850. Vyšší číslo znamená lepší vysvědčení pro dlužníka. Zhruba 60 procent lidí získá scoring v rozmezí 650 - 799, medián představuje 723 (polovina lidí má scoring nižší, polovina vyšší) a průměr je 678. Důležitost tohoto čísla dokládá i fakt, že podle federálního zákona mají všichni (legální) rezidenti USA každý rok nárok na jedno své "kreditní vysvědčení" od každého registru zdarma.

Výrok je to nadsazený, ale zase ne tolik. Pokud Američan potřebuje něco koupit na úvěr či na splátky, musí mít v "registru" záznam. Společnost, ať už obchod s nábytkem, bazar automobilů či hypoteční banka, se v první řadě podívá na jeho kredit scoring. A jestli o něm nenajde žádnou informaci, financování na dluh nepovolí, stejně jako by byl jeho kredit scoring nedostatečný. Nedlužit totiž neznamená umět s dluhem zacházet. Pokud se tedy Američan nemůže prokázat "kreditním vysvědčením", nic na dluh nedostane.
Jak se tedy do registru dostat, když nikdo neumožní poprvé se zadlužit? Banky takovým "prvňáčkům" nabízejí tzv. zabezpečené kreditní karty (secured credit cards, např. Secured VISA). Klient na pobočce banky složí, v podstatě zastaví, na půlroční termínovaný účet libovolný objem peněz. Podle toho, kolik uloží, mu banka nastaví maximální limit na jeho zabezpečené kartě. Její majitel s ní pak nakládá jako se standardní kreditkou. Nakupuje na dluh a pravidelně splácí, podle toho kolik si pomocí tohoto revolvingového účtu půjčil. Samozřejmě může přenést nějaký zůstatek do dalšího měsíce, musí ale zaplatit alespoň minimální splátku.

Po půlroce, pokud se jako dlužník osvědčil, mu banka uvolní zastavené peníze na termínovaném účtu a s největší pravděpodobností zvýší kreditní limit na jeho kartě. Karta už nadále nespadá do kolonky zabezpečených karet, ale mezi standardní kreditní karty.

Proč takové divadlo? Za uplynulý půlrok si klient vytvořil záznam ve scoringových registrech. Každý měsíc registr zjišťoval, kolik si klient půjčil (v tomto případě tedy kolik pomocí kreditky utratil), kolik to činilo v porovnání s maximálním limitem (není dobré dlužit více než polovinu povoleného maxima, pro "budování" kreditu se doporučuje maximálně 20-30 procent limitu) a samozřejmě kolik splácel a zda to bylo včas.
Po tomto půlroce si také začnou klienta všímat i další banky a úvěrové společnosti, a pokud svoji první kreditní kartu spravoval dobře, začnou ho doslova zasypávat s nabídkami na další a další kreditní a úvěrové karty. Začne mu jich poštou chodit až několik denně a většinou s nabídkou několikanásobně vyššího maximálního limitu než na kartě stávající.
Vlastnictví kreditní karty má i jiné dopady. Prokázat se kreditní kartou požadují třeba půjčovny kol, lodí či automobilů. Zjistí tak, zda vám věří některá banka, která si vás před vydáním karty jistě proklepla. Kreditní karta je tak jakýmsi předpokladem, že jste dostatečně zodpovědní a že půjčenou věc vrátíte.

Já ale dlužit nechci...

... řekne si jistě spousta čtenářů: "Televizi, pračku a možná i ojeté auto si můžu dovolit koupit za "hotové". Proč tedy mít kreditní kartu?" Protože mluvíme o USA. Američana v podstatě nezajímá, kolik co stojí a kolik za to zaplatí celkově včetně různých poplatků a úroků. Odrazem tohoto faktu jsou třeba reklamy prodejen aut. Neplýtvají časem či místem, a informují proto často jen o tom, co je nejdůležitější: tedy o jaké jde auto a kolik činí jeho měsíční splátky. Jak je patrné z ilustračního obrázku např. Infinity G35 můžete získat za cenu od 349 dolarů měsíčně.
Zájemce tak jen jednoduše porovná, kolik mu po zaplacení již stávajících splátek měsíčně zbývá na účtu, s tím, kolik by platil za toto nové auto. Nezajímá ho, kolik za auto zaplatí celkově, ale zda se s touto novou měsíční platbou vejde do měsíčního rozpočtu. Platí, že čím vyšší kredit scoring, tím menší splátka, protože čím lepší je "dlužníkovo vysvědčení", tím dostane nižší úrokovou sazbu. Mnoho lidí tak důležitost kredit scoringu vnímá právě prostřednictvím výše splátek. Logika takového uvažování zní: "Čím většího čísla dosahuji, tím víc ušetřím."

Američané prostě žijí na dluh a nedovedou si to ani představit jinak. S dluhem se již v podstatě narodí. Podle kvality pojištění rodiče doplácí pár stovek až pár tisíc dolarů jen za porod dětí. Veřejně financované mateřské školky neexistují, vysoké školy bez školného také ne. Zadarmo prostě nikdo nic do vínku nedostane. Natož byt "po babičce". Velmi vysoká životní úroveň USA je také faktor vedoucí k zadlužení. Kombinace placení za služby, které mnohé evropské země hradí z daní, s tlakem okolí na vlastnictví stále lepších a novějších věcí, pak prostě ústí v jiný pohled na způsob pořizování zboží a služeb.