Česká národní banka: Jak přijít o reputaci a rozhodit ekonomiku ve čtyřech krocích


Česká národní banka: Jak přijít o reputaci a rozhodit ekonomiku ve čtyřech krocích

Jednou z nejpodstatnějších věcí, které dostávají ke správě centrální banky, je měnová politika. Pro naši Českou národní banku je ale právě měnová politika posledních pár roků Achillova pata.
I naši centrální bankéři se rádi poklepávají po ramenou, jak že se jim daří ovlivňovat inflaci nebo přímo celou ekonomiku, leč – opak je pravdou. Podívejme se na to, kolik nás dosud stály jejich intervence a na to, kdo je zaplatí. Rýsující se ztráta ve výši sta miliard korun, oslabené pojišťovny, vystresované banky, neefektivní exportéři a zbytečně dražší zboží nebo dovolené – to není cesta k hospodářskému úspěchu.

Jedna. Nechej se ovládnout strachem
Připomeňme si, kvůli čemu vlastně celé slavné tažení do měnové války začalo. Na poplach se troubilo, jestli si vzpomínáte, kvůli obavám s příliš nízké nebo dokonce záporné inflace. Jenomže – inflace čili nárůst ceny spotřebního koše se sice vyjadřuje přesným číslem, spočítaným na několik desetinných míst, nicméně spočítaným z mnoha nepřesných a navíc diskutabilních vstupů. Jestli je inflace +1,5 % nebo -0,3 % je naprosto nedůležité. Na požadovanou hodnotu může číslo posunout jakákoliv úprava výpočtu indexu spotřebitelských cen. Stačilo vlastně jen pár administrativních úprav (daní či poplatků) nebo změn vah v koši a naopak jsme mohli bojovat proti inflaci.

Inflace žene člověka ke spotřebě, utrácet peníze, než ztratí na hodnotě. Očekávat ale, že deflace by měla výrazný opačný efekt a že by lidé nenakupovali, aby si počkali, až si za svoje peníze budou moct pořídit ještě víc zboží nebo služeb, to je asi přehnané. Nikdo nejspíš nebude zpomalovat „otáčení kol ekonomiky“ a omezovat spotřebu rohlíků, gothajského salámu, elektriky nebo třeba papoušků v očekávání poklesu ceny o nějakou desetinu procenta. Naši centrální bankéři se ale zalekli a v obavě z příchodu „velké deprese“ se zaměřili na prognostické modelování budoucí inflace a vytáhli neortodoxní nástroje pro ovlivňování cen.
Dva. Realita nezajímá – co je spočítáno, to je dáno
Prognózování je těžká disciplína a bohužel naše centrální banka v ní prohrává na celé čáře. Pokud jde o pohyb inflace, jsou to chyby fatální. U makroekonomického indikátoru, který je vcelku stabilní a pohybuje se pomalu kolem jednoho až tří procent – jen málokdy se pohne víc, například při zvýšení daní nebo regulovaných cen –, je s podivem, že prognózy pro inflaci na nejbližší čtvrtletí se za poslední čtyři roky liší v průměru o půl procentního bodu. Ještě tragičtější je to u odhadu inflace za jeden rok, kterou centrální banka netrefuje v průměru o 1,6 procentního bodu!

Dělat měnovou politiku podle odhadu, který se od dvouprocentního cíle liší o 1,6 procenta, je dost odvážné. Já bych se v takovém případě bál na cokoliv sáhnout, zvlášť když to může ovlivnit životy deseti milionů lidí.

Čerstvý příklad – inflace za poslední tři měsíce roku 2016 – statistikům vyšla 1,4 procenta a ČNB ji ještě v říjnové analýze čekala ve výši jednoho procenta. To znamená, že dvouprocentní meziroční inflace (a konečně dosažení dlouholetého inflačního cíle ČNB), je důsledkem štěstí, ne kvalitní měnové politiky – ta totiž byla nastavená na inflaci ve výši jednoho procenta.

Ovšem štěstí by asi nemělo být základem měnové politiky. Když už ho ale máme, co si s ním počít? Ukončit zbytečné intervence? To bohužel dost dobře nejde, už takhle je reputace ČNB na finančních trzích dost poškozena a ukončit intervence dříve než ve druhém čtvrtletí by bylo proti závazku, který trhům dala. Dala ho mimochodem opět na základě značně komplexního, ale taky značně nepřesného prognostického modelu.

Tři. Potěš spekulanta
Když už jde všechno špatně, proč nepoužít to nejhorší, co máte, totiž přímé intervence za oslabení měny. Bezprostřední efekt je jasný, inflaci vám zvednou hned, protože se zvýší ceny dováženého zboží. A další rok? Buď si intervenování zopakujete, aby inflace opět narostla na požadovanou úroveň, a pak zas a znova, nebo to necháte být a inflace zas spadne a kde nic tu nic. Zbydou náklady na intervence, nereálný kurz, který musíte udržovat, a rozhozená rovnováha ekonomiky. Buďme rádi, že se kurz dál uměle neposouval a nemáme dneska euro třeba za 40 korun.

Intervence tedy oslabila korunu na nereálnou úroveň. To samozřejmě láká kupce. Investoři či spekulanti ve velkém skupují koruny v očekávání, že zas jednou posílí. Aby koruna kvůli poptávce ze zahraničí neposílila, musí ovšem Česká národní banka intervenovat a tisknout koruny. Od začátku intervencí vydala přes jeden a půl bilionu korun. To je zhruba třetina českého HDP! Za ně národní banka dostala zahraniční měny, především euro a dolar. Devizové rezervy vzrostly za tři roky 2,5krát!

Co až koruna po skončení intervencí posílí? Třeba zpátky na 25 korun ze současných garantovaných 27, o sedm procent. Na devizách v České národní bance vznikne ztráta zhruba sto miliard korun. Která firma by si takovou ztrátu dovolila? A výsledek? Nula. Pokud jste malá otevřená ekonomika, která má importy o velikost 80 procent HDP, pak je domácí cenová hladina závislá hlavně na vývoji v zahraničí. A pokud ceny v zahraničí klesaly (například na Slovensku byla ještě v listopadu záporná inflace), tak je nízká inflace i u nás. A ani Česká národní banka se svými intervencemi s tím nic nezmůžou. Což bylo bohužel prokázáno.
Čtyři. Vystresuj finančníky
Že si exportéři notují s centrální bankou, jak se daří, to je jasné. Ale kolik z jejich zisků, ke kterým jim pomohla uměle oslabená měna, skončilo v platech zaměstnanců nebo domácích investicích? A kdo za to zaplatil a kdo utrpěl ztráty? Mlčící většina. Prostě my všichni ostatní. Bez intervencí a slabší koruny bychom měli asi o desetinu levnější mobily, elektroniku, levnější by byly dovolené u moře, většina potravin nebo benzin. Živnostníci a malé firmy by zase nemuseli zbytečně platit za dražší vrtačky, stroje či materiál…

Vedlejší efekt jsou pak záporné sazby státních dluhopisů. Ty tlačí do kouta pojišťovny a banky, penzijní fondy. Ty je musí kupovat víceméně povinně. Paradoxně na ně dohlédá zase Česká národní banka a tlačí je tedy de facto ze dvou stran. Obecně pak pro investory platí, že záporné úroky státních dluhopisů je vedou k rizikovějším investicím, kterých by se v normální době ani netkli. Tím se ale raději nikdo nechlubí.

Buďme rádi, že noví členové bankovní rady jsou proti intervencím. Jejich ukončení můžeme čekat co nejdříve, a to v dubnu, do kdy centrální banka slíbila udržení hranice 27 korun za euro. Však už se teď členové bankovní rady zastřelují v pozicích a pravidelně národu ohlašují, že až intervence skončí, bude kurz koruny dost kolísat. Je vidět, že chápou, co intervencemi nadrobili. Českou národní banku čeká horké jaro a nás nejistota, co kurz koruny vyvede.